Myslíte si, že není možné vlastnit stavbu, chodit kolem, bavit se o ní a nevědět, že mi patří? Taky jsem si to myslel. Teď už vím, že možné je všechno. Ale je to příběh na delší vyprávění. Musíme se vrátit o nějaký ten rok zpátky. Tak tedy poslouchejte pohádku, jak to bylo, pěkně od začátku.
Žili, byli, na malém městě Hroudnici v Království Draka, soudruzi, a trochu tam čarovali. Ze stavby navržené, vystavěné a schválené jako sklad polních pelechů vyčarovali s pomocí kouzelných pečetí velkou tělocvičnou stodolu. Ta stodola nikdy neviděla jediný uložený pelech, zato sportuchtivé chásky se v ní vystřídalo víc než dost. Sice neměla ani převlékárnu, ani umývárnu, ba ani pořádné topení, ale kdo by tenkrát řešil takové maličkosti? Hlavně, že bylo kam se schovat před deštěm a povětrností. A tak stodola léta sloužila, dokud soudruzi vládli. Já tam taky byl a leccos zacvičil. Od těch dob uplynulo mnoho vody.
Jenže prostému lidu se pod vládou draka a jeho soudruhů věru nežilo dobře. Nespokojenost poddaných rostla a sílila. Stále častěji se uchylovali k rebelii. Nechtěli dál drakovu vládu trpět. Drak slábl, až se poddaní jednoho dne vzchopili a draka svrhli. Zatímco se lid opájel nabytou svobodou, část soudruhů věrných drakovi se uchýlila do ústraní, aby odtud dál šířila své obludné myšlenky. Druhá část se rychle přizpůsobila novým podmínkám ve svobodném království. Chopila se příležitosti dostat se znovu k žezlu i udržet si nějakou tu zlatku, nebo spíš nové koryto, z nějž by mohla dál pohodlně žrát a k tomu nehorázně mlaskat.
Nedlouho po drakově pádu se začala hroutit i uměle vytvořená společenství pod jeho vlivem; mezi nimi také tělovýchovný cech na městě Hroudnici s tou vykouzlenou stodolou. Z dřívějších tradic vznikaly v rozvalinách nové spolky. I přišlo na dělení majetku toho cechu. Cvičkaři, hokejkáři, prášilové, kopačkáři, plácalové, košíkáři, plavkaři, cákalové, plachtaři, všichni v tom porcování dostali, čeho jim bylo třeba a co jim po právu náleželo. Potíž byla jen v tom, že ta začarovaná stodola, na půdě vrácené cvičkařům, připadla hokejkářům.
A tak všichni s nabytým majetkem dělali, co mohli. Jak už to bývá, někteří se činili pro blaho všech, jiní i pro nadívání svých vlastních kapes. Někdo začal poctivě pracovat na budování společného díla s tradicí sahající před dva draky a dvě světové vojny. Jiný budoval tak, aby na tom rychle zbohatl. S kouzelnou stodolou si hokejkáři nevěděli rady a nadělali si dluhů. Tak stodola prošla držením několika pánů, kteří z ní uzmuli, co se dalo. Vždy ji tomu dalšímu předali v ubožejším stavu. Nakonec skončila v državě rytíře Zmatlíka z Kostivice, z mládí proslulého svou udatností a vítězstvím ve věhlasném rytířském turnaji.
Rytíř měl se stodolou své plány. S vidinou, že za ni jednou utrží velký měšec zlata, založil bratrstvo obecního blaha, zvané Rytířská hvězda, přes něž stodolu nabízel nejprve radním ve městě, kteří s ním dlouze smlouvali o koupi. Rytířovi kejklíři a tehdejší hroudničtí konšelé se předháněli ve vymýšlení kliček a zamotávali v přepisování úředních listin, převádění práv a vyměňování hlav na pergamenech. Zato na žalostný stav stodoly rytíř ani správci jeho držav nehleděli a nechali ji dál chátrat, až z ní byla nevzhledná barabizna, v níž jen lidé bez přístřeší shledávali dočasné útočiště v nouzi. Mezitím se vyměnila vrchnost na radnici. Když vyšlo najevo vlastnictví půdy pod stodolou, obrátil se rytíř i na cvičkaře v Hroudnici, aby prodal stodolu jim.
U cvičkařů byli dva bratři, Chodovlk a Svatomír, kteří už tou dobou mnoho nenacvičili, zato do politiky a obchodu svých nosů se více strkati snažili. Též v jejich lbích zrodily se smělé plány, podobou vzdušné zámky připomínající. S rytířem Zmatlíkem dojednali, že onu ruinu vyrabovanou od něho koupí a všechny cvičkaře na dlouhá léta zatíží břemenem neúnosným. Ostatním cvičkařům to však bylo pramálo po vůli. Znajíce oba bratry se s nimi rychle vypořádali a ze svého středu si zvolili jiných zástupců, aby je vedli. Ti dva se však nevzdali svých plánů a přinesli je na župu cvičkařskou, kde získali hlavní slovo, neb nebylo jiných bratří, jenž by tu práci zastáti chtěli. Tak ti dva župani mnoho času zmarnili a župní úspory vyplatili toliko za líbivé obrázky, vymalované pány architekty. Pak do království přišel mor a všeliké konání se na čas zastavilo.
Dokud platila pachtovní smlouva na pozemek pod stodolou, odváděl rytíř cvičkařům ujednaný pacht. Ještě před morovou nákazou, když smlouva po deseti létech vypršela, novou předloženou smlouvu už rytíř neráčil podepsati. Cvičkaři se marně dovolávali svého práva na pachtovné ze zastavěného pozemku. Po rytíři Zmatlíkovi z Kostivice a jeho družině se slehla zem. Jen zvěsti se šířily mezi lidem. Prý odcestoval daleko do východních zemí, aby tam rozmnožil své državy. I vypravili se cvičkaři za učeným rádcem, aby poradil, co si počít s tím nechtěným outěžkem na vlastní půdě.
Rádce znalý práva současného i konání ve věcech těchto, vyslechnuv posly cvičkařů, nelenil a dal se do zkoumání veřejných pergamenů. Brzy z nich vyčetl, co potřeboval, leč v listinách veřejných nebylo vše nebo byly přespříliš zamotané od kejklířů prohnaných. Jal se tedy otázat i na radnici v Hroudnici. Však tam nikdo z konšelů, ani sám starosta, neměl žádného povědomí o zmatení listin a skutečném právu zakládacím, jež bylo před lety převedeno smlouvou z rytíře Zmatlíka na město, aniž by bylo zapsáno soudní stolicí do chytrých knih. Jenže smlouva, jíž se rytíř vzdal svých práv k bratrstvu Rytířská hvězda ku prospěchu města, tím nikterak na platnosti nepozbyla. Učený rádce cvičkařů na to přišel a pro sebe si to nenechal.
Vydali se tedy zástupci cvičkařů, Petrka a Pavka, i se svým rádcem na radnici, aby tam vypověděli, co padlo v zapomnění. Když to uslyšel starosta Padevět, nechtěl uvěřiti, byv přesvědčen o právoplatném vlastnictví stodoly rytíře Zmatlíka. Tak zašmodrchané to bylo, že se tenkrát, když rytíř nabízel stodolu městu, vlastně snažil prodat kupci něco, co nemohl prodat, protože by prodával cizí věc. Město zase chtělo koupit něco, co koupit nemohlo, protože už to mělo, ale nevědělo o tom. Kdyby to vědělo, mohlo tomu být právě naopak; mohlo by samo tu stodolu na trhu nabízet. Ale listiny byly na stole a tak nezbývalo, než pověřit městské rádce, aby je též prozkoumati ráčili. A ti zkoumali a radili se tuze dlouho. Skoro by se chtělo říci: Jestli neumřeli, radí se dodnes. Jenže tak dlouho to netrvalo.
Celé tři úplňky minuly od toho sezení na radnici, když prvnímu cvičkaři Petrkovi došla trpělivost, protože měl zakrátko na hromadě povědět celému svému cechu, jak se věci mají s tou barabiznou, složil a poslal písmo tázací přímo na starostu Padevěta. Ten, ledva ho dočetl, hned jak na obrtlíku musel sepsat svou odpověď. Dali si na čas rádcové města, ale též potvrdili a nic jiného nemohli mluvit, než s čím přišli cvičkaři a jejich moudrý rádce. Smlouva o převodu práv zakládacích, kterouž rytíř Zmatlík pozbyl možnosti handlovat se stodolou, byla platná a nezpochybnitelná. Město s tím vědomím jako správný hospodář naložit muselo. Leč starosta nechtěl sám tu zapeklitost smolnou si na svědomí vzít. Tak městští rádci žalobu určovací sestavili a podali u soudní stolice, aby ji nestranně rozsoudila podle práva.
Ani ctihodná stolice v městě královském, stižena městnáním listin, nechvátala vytlačit svůj spravedlivý rozsudek na světlo Boží hned, leč vlekla se s tím jako znavené spřežení volů s pluhem v brázdě. Tu rádce ve službách cvičkařů, když v té věci dlouho mrtvo bylo, zas věděl sobě rady. Nachystal hned spis zaručený, jímž soudní stolec mohl rovnou vepsat těch práv zakládacích na město do knih, aby se cvičkaři měli kde domáhat dlužného pachtu ze zastavěné půdy a nepadala jim ta vetchá ruina bezútěšně na hlavy.
Tak se i stalo. Ctihodný soudní stolec rozhodl bez okolků a přiřkl právo zakládací městu Hroudnici, jako kdyby sami konšelé to bratrstvo obecního blaha založili a nepřišli k ní jako slepý houslista ke svému nástroji. Městští rádci, když to zjistili, se hned začali zajímat, jak to rádce cvičkařů udělal, aby poznali jeho moudrost. Nebyl skoupý moudrý rádce a ochotně se podělil o svůj kumšt. Nad to i poradil, co dále činit, aby věci šly, jak se patří. Náramné divení nastalo i u bratrů županů a nedalo jim to spát. Hned spílali cvičkařům, že jim plány maří a sobě chystají jen pomstu od města, které bude muset rytíři Zmatlíkovi za stodolu ještě platiti. Starosta Padevět však rozhodl podle svého. Město vyčká a zařídí se až podle toho, kterak se věci další budou dít. To vzkázal i cvičkařům, jež se ozvali se svým právem pachtovním. Nezbylo ani jim, než si říci: Co se vleče, neuteče. I sprostému holomkovi dá rozum, že co vydrželo celá léta, se už za tři neděle taky nepomine.
Rytíř Zmatlík měl tou dobou dost jiného starání se svými državami a onu rozpadající se stodolu nejspíš nechal jejímu osudu, neboť doznal, že z ní žádného užitku jaktěživ mít nebude. Když přešly další líné morové Vánoce a po slunovratu nastal nový rok, začalo se na radnici něco dít. Přišli se páni z radnice podívat na tu ostudnou stodolu, která jim tak znenadání přiřknuta byla, a tuze smutní z toho pohledu zůstali stát. Rozpadající se zdivo zříceninu připomínající, střechu zatékající, okna kamením vymlácená, uvnitř místo dřevěných podlah jen mlat udusaný viděli. Jako by stodolou větrná smršť se proháněla tam a zpátky a brala si, co se jí zlíbí. Však zřejmé bylo všem, že rozhodnout o stodole nyní musí město bez dlouhých průtahů, aby povinnostem správného hospodáře dostálo. Že s tím bude spousta práce taky věděli všichni, ale bez práce přece nejsou koláče. A jen poctivou prací ukáže se dobrý hospodář.
A co se dělo dál? Inu, jak to tak v pohádkách bývá. První bratr cvičkařů Petrka, spokojen se svým dílem, nechal rozhodování mladším a uchýlil se na vejminek, neboť již byl ve věku požehnaném a máknul si v životě na ledasco. Bratři župani poznali svou chybu a chytili se za nosy, navzájem si vytahali uší a činili se, co mohli, aby zmaření župních úspor odčinili. Moudrý rádce dostal od cvičkařů zaslouženou odměnu v poctivých zlatkách vyplacenou. A aby nezůstal stranou od cvičkařů, chodil s nimi do krčmy na korbel dobrého piva, jak jen jeho paní rádcová strpěla a čas rádcovský jemu dovolil. Stodolu město přestavělo nákladem značným k obrazu svému, aby znovu a důstojně mohla sloužit k potřebě vší sportuchtivé chásky. Všichni spokojeně žili v tom městě i v království a neměli více žádných sporů; a jestli přece, tak jen o to, jestli je lepší kance jísti se zelím či s šípkovou jíchou.
Zazvonil zvonec, však pohádky ještě není konec. Teď teprve začne mazec.
Podobnost pohádkové chásky se skutečnými postavami jest nahodilá; kdož pozná se v ní, nechť husou potrefenou nazýván jest.
Pavel Kautský
8
3
1
