Ptačí řeči

Jak jsme (ne)přišli o kruhy

Jsou na světě věci, které se s neúprosnou pravidelností opakují, tak jako přílet a odlet tažných ptáků. Na rozdíl od migrujících vlaštovek se my, roudničtí sokolové, nestěhujeme sem a tam. Děláme to jen s některými věcmi. Rok co rok na venkovní sezónu dáváme na stadion gymnastické nářadí. Stavíme si dvě hrazdy a věšíme kruhy, abychom se na nich mohli točit jako holubi na báni. Každé jaro všechno vynosíme ze skladu a smontujeme, na podzim zase rozebereme, ošetříme a uložíme.

Letos hrazdy stály přes zimu na místě, protože to byla jediná možnost protáhnout si pérka. Za to se o ně sokolové starali jako o vlastní vejce. Jen kruhy jsme na zimu uklidili, aby na mrazu a povětří netrpěly, jak nás nabádal náš veterán Václav. Však jsou staré jako čapí hnízdo.

Na whatsappu máme takové gymnastické hejno a štěbetáme si tam jako vrabci na střeše. Když zase sokolíci přišli cvičit, našli místo dvou pověšených kruhů jen jeden. Hned se ozvali jako potrefená husa a ten sojčí výkřik pustili do světa. Někdo asi kradl jako straka a ten kruh mu zůstal pod křídlem. Ale komu?

Říkal jsem si: Nebuď labuť, k čemu by nějaký sup potřeboval jeden kruh? Musel by mít slepičí mozek. Nepřišel jsem na to. Zdálo se, že máme po ptákách. Celý den jsem byl jako zmoklá slepice a koukal jako vejr z roští. Pak jsem se naštval a měl chuť tomu ptáčkovi šlápnout na kuří oko a pocuchat peří, že by mu spadl hřebínek. Vědět, kdo to je, šel bych po něm jako slepice po flusu. Mohl jsem ale jen špačkovat, že mu měli doma přistřihnout křídla a zatnout tipec. Je štěstí, že nám nikdo nevybrabčil hrazdy.

S tím naštváním jsem si šel zase na stadion zacvičit. Už zdálky napínám ostříží zrak a vejrám k nářadí a nestačím se divit. Oba kruhy sedí na svém místě pěkně vedle sebe jako dvě hrdličky. Zpráva o krádeži byla jen kachna. Na místě se dozvídám, co to bylo za ptáčka. Kruh měl Václav. A proč? Pro slepičí kvoč! Vzal ho domů, aby upravil délku řemenu, na němž kruh visí. A protože je ranní ptáče, byl kruh zpět dřív než kohout třikrát zakokrhal. Ale stejně nás vyplašil, jako když střelí do vrabců.

Pavel Kautský

Kdepak Václav, to je kos. 🙂
5
2