O stromech a lidech

Fascinují mě velké stromy. Když vidím kdekoliv nějakého listnatého obra, dostanu chuť zastavit se pod ním, zvednout hlavu a dívat se vzhůru do koruny. V tom je cosi magického. Mám to tak asi odjakživa. Už jako kluk jsem toužil vylézt nahoru, sednout si do větví a skrýt se v záplavě listí. Život velkých stromů několikanásobně překračuje životy lidí, stejně jako jejich výška mnohonásobně překonává tu lidskou. Jsme proti stromům fyzicky nepatrní a zanedbatelní, jako trpaslíci proti obrům. Přesto je dokážeme ošetřovat, léčit, zachraňovat, ale i poškozovat, hubit, ničit a kácet. Dostali jsme nad nimi tu moc, že dokážeme strom zasadit i porazit. Je nám to dáno jako pánům tvorstva. Moc však automaticky neznamená právo. To je srovnatelné s námi a našimi životy, přestože strom není člověk. Z té moci nám plyne povinnost; jsme za ně odpovědní.

Mám už svá léta, jako lecjaký strom. V dětství jsem taky doma slýchal rčení, že stromek se má ohýbat, dokud je mladý. Už tenkrát jsem z toho nebyl nikterak na větvi; z kontextu jsem správně chápal význam stromku jako metafory pro dítě. Až s vlastními dětmi však doceňuju, jaká je v tom přirovnání ukryta letitá moudrost, sledující paralelu mezi růstem člověka a stromu. Pomyslných paralel ze života lidí a stromů, nebo trefných přirovnání, lze ostatně najít více. Lidi i stromy je třeba vychovávat a starat se o ně. Nevychovávané dítě prý roste jako dříví v lese. Z toho plyne, mimo jiné, že stromy rostoucí mimo les by měly být vychovanější než ty lesní. Bude to asi tak, že stromy v lese se vychovávají samy tím, že rostou pospolu a dovolí si jen to, co snesou jejich nejbližší sousedé.

Tím jsme zase zpátky u lidí, jejich obydlí a stromů kolem nich. Tyhle stromy jsou víc na očích, jsou na ně kladeny větší nároky, ale mají zase více péče, takže nerostou jako to dříví v lese, pokud si jich lidé všímají, jak mají. V mládí lze člověka i strom tvarovat mnohem snáz a s mnohem menším úsilím než k stáru. Zatímco mladému stromku stačí vylomit několik pupenů, zastřihnout větvičky nůžkami, dítě pochválit za dobrou věc, za špatnost pokárat a vysvětlit důsledky, u některých jedinců na stará kolena nepomůže nic. Neposlouchají; může se do nich mluvit jako do dubu nebo jim naopak dělat vrbu, ale náprava už není možná, i kdyby, jak praví explicitní přirovnání, je někdo seřezal jako psa. Skoro samo se nabízí další rčení o starém psu, jehož nelze naučit novým kouskům. Ale toto psaní není o psech a lidech, ale o stromech a lidech, takže pojďme zpět ke stromům, a to rovnou na náš stadion.

Tyršův stadion v Roudnici je ze tří stran lemován mnoha vzrostlými stromy. Dohromady jich je na devadesát. Tyto stromy dotváří vzhled stadionu zvenku i zevnitř a spolu s valem ho přirozeně oddělují od ruchu okolních ulic jako límec kabátu krk a tváře od větru a deště. Málokdo si umí představit centrum Roudnice bez tohoto nepřehlédnutelného stromořadí. Druhově je tu zastoupena především lípa srdčitá, stojící jako zástup cvičenců po obvodu tribun. Dále je zde několik jasanů ztepilých; v části k nemocnici dva modříny opadavé a jeden dub, jerlín japonský a slivoň mahalebka. K tomu je ještě nějaká ta bříza u kina a u klubu za halou. V zimě se nahé koruny stromů tváří neutěšeně, ale jakmile na jaře všechno to probuzené dřevo vyžene do větví novou mízu, obrazí mladými lístky a celé stromořadí se svorně zahalí do zeleně, hned je stadion o poznání veselejší.

Jedno přirovnání člověka ke stromu mluví o tom, že starý člověk, tam kde žije, zapustí kořeny a je nesnadné, ne-li nemožné, jej přesadit na jiné místo. Toto mentální či duchovní navázání ke konkrétnímu místu však člověku nebrání vstát, udělat krok a zajít si, kam potřebuje; třeba k holiči. Strom je kořeny skutečně pevně spojen se svým stanovištěm. Nemůže jít k holiči, ale občas i on potřebuje od svého holiče ostříhat. Vyžaduje nějakou tu péči. Z toho plyne, že musí přIjít člověk za stromem, aby udělal, co je třeba. Tak to chodí v životě stromů. Jednou za čas přijde člověk, vyleze stromu do koruny a ostříhá a ořeže mu větve. Dělá to za jiné koruny, pokud se tím živí, protože nejen strom, ale i člověk musí z něčeho žít. Tak to chodí zase v životě lidí.

Naše pravidelná péče o stromy na stadionu spočívá především v každoročním shrabání a odstranění spadaného listí, což zaměstná na dva dny poctivou prací přibližně deset dobrovolníků ze Sokola. Ti za tuto práci nedostávají žádné koruny, protože ji dělají navíc, mimo to, co je živí. Tím rozměrem naopak člověk přesahuje strom. Z těch devadesáti stromů se nahrabe a nakupí pořádná hromada. Listí je nafoukané i na plochých střechách budov a ucpává svody do dešťové kanalizace. Čím víc se splachuje, tím víc je ucpává. Lidské hromádky mají své vlastní svody do kanalizace a splachují se lépe. Jistě nemusím zabíhat do podrobností, zde není třeba nic rozmazávat. Podíveme se raději, kde končí hromada listí po shrabání. Celá porce téhle organické hmoty ze stromů se vrací zpět do koloběhu přírody obvykle prostřednictvím kompostu.

Odbornou péči o stromy pak představuje především provádění prořezu narostlé dřevní hmoty, tvarování koruny a odstraňování suchých větví v několikaletém cyklu. Chce-li člověk provádět tuto činnost, nemůže mít olšové ruce a celkově nesmí být žádné dřevo, jinak by nadělal víc škody než užitku. Řečeno hláškou z Černých baronů: Na všechno je nám třeba odborníků. V průběhu uplynulých dvou let jsme nechali v zimním období provést popsané ošetření u všech stromů na stadionu. V roce 2018 provedl tyto práce, na straně u zimního stadionu, výškař Zdeněk Němec z Roudnice, v roce 2019 na zbytku arborista a zahradník Štěpán Vostatek ze Mšena. Oba se činili několik dní a zbylo po nich pod stromy mnoho ořezaných větví, jejichž zpracování opět zaměstnalo na čas několik ochotných sokolů.

Shodně používaným pojmem u lidí i stromů, který si zaslouží srovnání, je vazba. O uvalení vazby na člověka rozhoduje soud v připadě, kdy jedinec roste směrem nežádoucím pro společnost a hrozí, že v této činnosti bude pokračovat nebo se bude snažit vyhnout spravedlnosti. Spočívá v uzavření člověka ve zvláštním střeženém prostoru k tomu určeném. O vazbě stromu rozhoduje jednak odborník a pochopitelně taky člověk, který za strom odpovídá. Vazba stromu má rovněž zabránit nechtěnému růstu nebo poškození nestabilního jedince a její podstatou je uzavření větví speciálním popruhem v předem daném tvaru. Žádného člověka jsme pochopitelně nikam nezavřeli, zato jednu podezřele rozeklanou lípu na stadionu jsme pro jistotu opatřli dynamickou bezpečnostní vazbou, aby se nám nerozpadla vedví.

Stává se, že člověk onemocní a potřebuje pomoc druhých, kteří se o něj dokážou postarat. Přes veškerou péči ho můžou někdy sužovat choroby až do té míry, že se třese jako osika a je z něj jen souška. Není mu už pomoci a umírá. Když naposled vydechne, duše odejde a zůstane bezvládné tělo bez života. Stejně tak může chorobami trpět strom. U stromů jsou to nejčastěji chronická onemocnění způsobená dřevokaznými houbami, které se do organismu dostanou nějakým poraněním a způsobují jeho postupné oslabování a zhoršování zdravotního stavu, které rovněž vede k zániku stromu. Potíž je v tom, že starý strom je mnohonásobně vyšší, objemnější a těžší než člověk, a než zůstane bezvládně ležet, musí zákonitě padnout k zemi, zkrátka jako podťatý. Jeho neřízený pád ale může nadělat spoustu škod. Padající stromy a větve už způsobily lidem mnoho bolesti a utrpení, mnoho věcí jim rozbily, rozdrtily nebo polámaly. Taková věc se čas od času stává od nepaměti. Aby se to nestávalo, člověk se tomu snaží předejít. Sleduje zdraví svých stromů. Jakmile u některého zjistí poškození, jímž je ohrožena stabilita stromu, je nucen to řešit. Není-li zbytí, legálním začátkem řešení takového stavu je podání žádosti o kácení dřevin, které povoluje úřad prostřednictvím odboru životního prostředí podle jasně stanovených pravidel. Kácení bez povolení se smí provést jedině v havarijním případě, když hrozí akutní nebezpečí pro život a zdraví lidí nebo ohrožení materiálních hodnot. Poražení nemocného stromu je v zásadě stromovou eutanazií.

Na jeden takový chřadnoucí strom nás na stadionu upozornil arborista při prořezu koncem loňského roku. Byl to nahnutý jasan u branky na rohu Aleje 17. listopadu a Sokolské, napadený houbovou chorobou. V kmeni do výšky dvou metrů od země byla otevřená dutina s viditelnou hnilobou v pokročilém stadiu. Uznal, že stav stromu je právě tak nahnutý jako strom sám. Jeho prořezání vynechal a doporučil pokácení. Sepsal jsem žádost, doložil všechny úřední náležitosti včetně toho, že jsem oprávněn takovou žádost jménem tělocvičné jednoty podat, a poslal ji na úřad. To celé lze v dnešní době zařídit od stolu, aniž byste hnuli větvemi. Na vyřízení žádosti má úřad obvyklou lhůtu třiceti dnů, v níž zpracuje a vydá rozhodnutí. Ještě než rozhodnutí nabyde právní moci, musí se čekat, jestli někoho napadne, že ho napadne. Ne každý s ním totiž nutně musí souhlasit. Arborista mezitím dokončil ošetření ostatních stromů, dostal za odvedenou práci zasloužené koruny a rozloučil se. Nebyla to malá částka a ani kácení by nebylo za lístek ze stromu.

Problematiky znalý úředník odborně zhodnotil a potvrdil beznadějný stav stromu se závěrem, že u něj může dojít k úplnému statickému selhání a pádu se vznikem škody značného rozsahu nebo úrazu lidí. Když rozhodnutí vyšlo a nabylo právní moci, ten stromolezec byl dávno pryč a nejspíš prořezával dřeviny někomu jinému a jinde. V duchu jsem si pohrával s myšlenkou, že bych ten jasan mohl porazit sám. Není to práce pro každého. Je fyzicky náročná a nejde dělat bez přípravy. Člověk musí něco znát, aby se mohl bezpečně pohybovat v koruně stromu s pilou a řezat. Musí například vědět, jak se dostat nahoru, jak se na stromě jistit, jak si pod sebou nepodříznout větev nebo pilou neodvětvit sám sebe a taky se ve zdraví vrátit na pevnou zem. S kácením třemi řezy ze země při lesní těžbě se rizikové kácení zvrchu nedá srovnávat. Výsledek je sice stejný, tedy odvětvený a naporcovaný ležící kmen, ale rozdíl ve způsobu je obdobný, jako odstřelit chlapa ze zálohy nebo mu postavit tváří v tvář a utkat se jako rovný s rovným, se stejnými šancemi na přežití. Toho všeho jsem jsem si byl vědom.

Chodil jsem pod ten strom a zase se díval vzhůru do koruny. Lákalo mě vylézt nahoru, ale tentokrát jsem myslel spíš na lidi než na stromy. Kdybych udělal chybu nebo se něco hodně nepovedlo, bude to mnohem dražší než pokácení od profesionála, a co víc, zaplatit zdraví nejde žádnými penězi. Dávno už nejsem kluk jako buk, jestli jsem vůbec kdy byl; spíš starý kořen. Mám svá léta jako ten strom, ale zase toho vím víc než nějaký zelený kaštan. A poněvadž mám hlavu dubovou, rozhodl jsem se a vzal si to pokácení za své. Nikdo ze sokolů nebyl proti. Zbývalo najít čas a trefit se do slušného počasí. Navíc to muselo být v době vegetačního klidu, úředně nařízeného od 1. října do 31. března. Příroda naše nařízení obvykle nerespektuje, lidi se jimi přesto řídí. Jisté bylo to, že stromy ještě spí. Lana, lezecká výstroj i pily s nabroušenými řetězy, všechno bylo nachystáno na první březnovou sobotu. Pro vytrvalý déšť jsem svůj záměr přeložil na další den. Neděle byla prosluněná, bez větru a deště, s příjemnou jarní teplotou, zkrátka ideální doba pro rizikové kácení.

Dal jsem se do práce. Nahodit šňůru do rozsochy, přetáhnout lano, vyzkoušet pevnost, vystoupat co nejvýš do koruny, zajistit se, odřezávat a shazovat co nejmenší kusy a postupně i s jištěním slézat dolů. Pak ještě podřezat torzo a uklidit. Byla to dřina na celý den a bolel mě z ní popravdě celý člověk. Naštěstí přišli i dva pomocníci, kteří na zemi pomohli s rozřezáním a úklidem shozeného materiálu. Tak se člověk s vědomím odpovědnosti vůči ostatním lidem utkal s nemocným stromem a ukončil jeho živoření. Zbyl po něm jen pařez s kořeny, co ho budou držet v zemi, dokud ho nestráví zem jako tělo v hrobě. V tom jsme si se stromy rovni.

Abychom splatili dluh přírodě a zelený život nenávratně nemizel z našeho prostředí, máme podle úředního rozhodnutí povinnost vysadit dva nové listnaté stromy a nadále o ně pečovat. Pokud se to podaří, ty dva mladé stromky nás přežijí. Jen tak může být zachováno křehké příměří a jen tehdy má budoucnost veškeré srovnávání a hledání paralel mezi lidmi a stromy.

Pavel Kautský
jednatel T.J. Sokol Roudnice n.L.